ŽÁDOST MINISTERSTVA ŠKOLSTVÍ O AKREDITACI CUTS

Kdysi dávno na pionýrských táborech jsme hráli tzv. KIMovy hry (KIM – komunističeskaja intěrnacionála moloďoži): na pár vteřin se odkrylo množství předmětů – kdo si nejvíc zapamatoval, byl hodnocen jako nejchytřejší.

Paměť – tedy způsobilost reprodukovat z předchozí zkušenosti – je však pouze jedním intelektovým procesem – ostatní myšlenkové operace s ním až tolik nesouvisí. Ba co hůř: užíváme-li pouze jeden způsob myšlení, ty ostatní se nejen paralelně nerozvíjejí, ale jsouce jiným zastoupeny, krní. Jedinci s fenomenální pamětí pak  bývají (ne vždy) stupidní, neboť inventář jejich mysli jim velí jednat pouze podle těch vzorců, kterým jsou naučeni nejlépe, ve kterém jsou nacvičeni nejpevněji. V jednoduchých, konkrétních úkonech jsou dokonalí – ví přesně, co kde leží v obrovských skladech materiálu. Uskladněné věci však neokážou užít způsobem jiným, než ke kterému jsou určeny a neumí nic vyhodit.

To má totiž na starosti jiný proces intelektu – je to schopnost abstrakce. Řešením už není „najít co nejvíc“, ale „nalézt co nejmíň“: obvykle řešení jedno – to  jediné správné. Vybrat z padesáti uchazečů toho pravého, z miliónů informaci na internetu ty potřebné. Jenže to, co je správné a potřebné dnes, zítra v jiné konstelaci je k ničemu a stavět na včerejší znalosti nás usvědčí ze špatného odhadu; je nutná flexibilní změna. Schopnost abstrakce je tedy předpokladem jakékoli tvořivosti – v právních úkonech, politických kampaních, v řízení podniků, či třeba v malování – kvůli jedné čáře musí obětovat nekonečné množství jiných možností.

Prorezlá past našeho školství spočívá v numerickém hodnocení. Kvantitativní kritéria se určují poměrně snadno – čím větší objem dat umíš, tím větší je šance, že se trefíš do otázky, uděláš zkoušku, nedostaneš pětku. Předměty, které lze oznámkovat, jsou pak důležitější než ty, kde to jde hůř. Navzdory tomu, že pravděpodobnost uplatnění informací ze všeobecného vzdělání je neskonale malá ve srovnání s tvořivým ziskem pro život z výuk výtvarných, dramatických, hudebních či literárních. Vysoké školy pak chrlí absolventy s hypertrofovanou pamětí, kteří v praxi selhávají: možná i kvalitní znalosti nejsou v dané situaci schopni abstrahovat od těch redundantních.

Školství postavené na paměti je přetížené, restriktivní, dogmatické, nezajímavě fádní, nevzhledné jak v pochmurném ránu špatně utřená tabule. Vzdělávání postavené na abstrakci je dobrodružné, fascinující, konstruktivní, kritické a vzrušující jak internetová strategie o půl druhé v noci před zítřejší písemkou.

Školství postavené na paměti investuje do učebnic, které se předhánějí v množství bitů. I matematika, královna věd, vládkyně logických systémů, onemocněla kvantitou informací a surovou klasifikací despotických skrblíků s pytli vzorců, kteří jediní umí na dvojku – na jedničku jenom Bůh. „Jestliže kvarteto tvořené čtyřmi hráči hraje skladbu 20 minut, za jak dlouho ji zahraje jeden muzikant?“ „80 minut,“ odpovídají mechaničtí cvičenci unisono.

Školství, které je postavené na paměti, trestuhodně pomíjí hry, které postrádají nové informace, které nerozvíjí kvantitu, ale kvalitu myšlení: „Na takové hračičky není čas, hry patří do mateřské školky!“ Přitom dál a bez uzardění říkají povinným návštěvníkům svých institucí „děti“. Je pravda, že od dob socialismu se mnohé změnilo. Ale – kolik znáte škol, ve kterých se povinně učí šachy?

CUTS je mimořádně zdařilou pomůckou, rozvíjející abstraktní myšlení. Zdařilost hlavolamu nespočívá pouze v jednoduchosti pravidel, v estetice provedení, skladnosti, v magnetických hracích „kamenech“, které brání rozsypání při trhnutí tramvaje, prudké vichřici či při pádu letadla.

Zdařilost prokazuje chytlavost: v okamžiku, kdy na návštěvě nadšenému hostiteli zdvořile říkáte: „Půjč mi to na moment,“ opravdu jste přesvědčeni, že po chvilce povinně společenského zaujetí pronesete: „je to zajímavé, ale na tohle já jsem odjakživa vůl,“ vrátíte tu pitomost majiteli a budete se věnovat sběru informací od těch, které jste tak dlouho neviděli o těch, kteří nejsou přítomni. Jenže vy místo toho po půl hoďce v odlehlém koutě řeknete své manželce, která vám s křečovitým úsměvem syčí do ucha něco o slušném chování na návštěvě: „Prosím tě, můžeš mě na chvilku, chvilenečku nechat na pokoji!!“

A nebudete sami. Děti z mateřských škol, nudící se senioři – ti všichni se vrhají na CUTS s vyhládlým apetitem psů, koňů či slonů, kteří strávili dopoledne štěkáním, hrabáním kopytem, či troubením v cirkusové manéži, aby divákům předvedli, jak umí počítat. Universalita – schopnost zaujetí – jak se dnes říká „napříč“ generacemi – je znakem kvality hříčky či hry – a není samozřejmostí.

CUTS před nedávnem zvítězila jako hlavolam roku 2013, což neznamená, že ostatní hlavolamy jsou špatné. Dokážou-li obdobně zaujmout, pak, jako CUTS, induktivní schopnost najít pravidlo a – což je už je méně uvěřitelné, zvyšují efektivitu užívání pojmů a symbolů. Zvyšují prostorovou představivost (CUTS navíc v průběhu řešení střídá a tím propojuje intuitivní komplexitu pravé hemisféry s hemisférou levou, zpřesňující ostře oddělené úkony pracovního postupu. Řešení hlavolamů urychluje průnik do podstaty nových faktů modelové situace, učí přenos a flexibilitu zkušenosti, která je transformována podle určitého pravidla či hlediska.

Pokud s hlavolamem netřísknete o zeď a nejdete na pivo, pak soustředěná činnost mírní vaši impulzivitu: zjistíte totiž, že nesystematickým pokusem a omylem jenom ztrácíte čas – zbrklost se nevyplácí – úkol nevyřešíte. S mírnou nadsázkou lze říct, že dítě se hlavolamem učí moudrosti: jak nebýt dogmatikem, závislým na jediném, pasívně převzatém konkrétním řešení, ale jak dojít „k pravdě“ na základě vpravdě vlastního, kritického myšlení.  Sancte de Sanctis dokonce hovoří o abstrakci jako o schopnosti vyšší ideace! Hele – a to vše je v té drobné hračce ukryto, to vše vám dává vtipný hlavolam: ať už je to CUTS nebo Rubikova kostka. A k tomu ještě bez baterek.

CUTS má v rostoucí popularitě budoucnost. Ostatně – kdysi jsme se pod lavicí kreativně dovzdělávali výše zmíněnou Rubikovou kostkou a nikdo netušil, že se pomocí tohoto hlavolamu bude na matematickofyzikálních fakultách přednášet teorii grup. CUTS nabízí možnost zkoumání růstu kvality konvergentního a divergentního myšlení z hlediska aktuální geneze průběhu řešení. O sémantickém propojení tvaru a barvy jako formy a obsahu bych mohl hovořit psát mnoho dalších odstavců, neboť je to téma, kterým se zabývám desítky let, ale stal bych se pro čtenáře značně otravným – už tak stačilo.

Prostě CUTS je šťastný nápad, jehož vítězní autoři si možná už myslí, že už ví jak na to a další hlavolamy teď budou sypat z rukávu, leč… no, nekazme si příběh předčasnou pointou, já bych jim doporučil tento nápad neopouštět ve jménu příštích, ale rozvíjet a hýčkat.

A to se tká vlastně i vás, čtenáři těchto řádků. Investujte do umění abstrakce vašich dětí – má to pro rozvíjení jejich tvůrčí invence principiální význam! A nezapomeňte na sebe! Teď už víte, že neprocvičované intelektové schopnosti krní.

Hlavolam vám sice hlavu neutrhne, avšak jedno jediné nebezpečí v CUTS spočívá: řekli jsme, že tento hlavolam rozvíjí schopnost řešit problémy. Jeho dnešního řešitele mohou po čase zaujmout problémy našeho školství, které se desítky let jeví jako neřešitelné. Pak vtrhne kreativita do škol silou dosud nevídanou a děti si v ní budou s učiteli hrát a takto se radostně připravovat na život; ostatky biskupa Ámose spočinou v klidu a přestanou se v hrobě obracet. A to nebezpečí? Inu, spočívá ve vypuzení práchnivých krotitelů tvořivosti ze školských institucí.

Přimhouřím-li oči, vidím je v pracovních pláštích. K temnému horizontu směřuje dlouhý zástup šedých mravenců, kteří odnášejí na svých bedrech všechny zastaralé a zbytečné informace. Každý unese desetkrát víc, než váží.